Jste v depresi? Potýkáte se s životem ze všech sil a přesto stále cítíte jak vám uniká mezi prsty? Myslíte si, že jste sestoupili do nejhlubších propastí pekelných a horší už to být nemůže? Bohužel omyl. Belgická čtveřice s poněkud obskurním názvem vám po svém a pěkně pomalu teprve ukáže, co je bolest, koncentrovaný smutek a skutečná beznaděj lidského bytí, z čehož vás nevykoupí ani milosrdná smrt.
 
PANTHEIST jsou opět dalšími debutanty na doom metalové scéně. A už teď si bez obalu můžeme říct, že debutanty výbornými, kteří neponechali nic náhodě a nabízejí zase trochu jiný, přestože nijak zvlášť progresivní, pohled na daný žánr. Z předchozího odstavce je navíc již patrné, že chlapci neholdují všelijakým svižným fůzím základních kamenů doomu s gotikou a dalšími možnými kovovými žánry, ale že upsali duši vlastní osobité vizi dřevního doom metalu navíc s příchutí ambientu a přídomkem „pohřební“, kteréžto pojetí není dle mého názoru přeci jen tak rozšířené. Obecně je lze spíše řadit do skupiny mezi velikány SKEPTICISM nebo třeba DEINONYCHUS apod. Zpočátku mohou upomenout i na první počiny německých FLOWING TEARS, kteří kdysi brnkali na podobnou notu, avšak jejich nepřesvědčivě podaný smutek začal zakrátko velmi nudit. A aby toho nebylo málo, ani samotný název kapely není samoúčelný. Tvoří totiž poměrně zajímavé myšlenkové pozadí hudby, jež jí  dává zase o něco jiný rozměr, vycházející z nábožensko-filozofického světonázoru – pantheizmu, jakožto jednoty Boha a přírody.

Pánové na nic nečekají a už od prvních tónů do vás budou velmi pomalu a dlouho zatloukat svou představu o smutku a bolesti a rozčarování z promarněného života.  Základním kamenem jejich umění jsou všeobjímající klávesové plochy, které v různých polohách (od chrámových varhan, přes piáno až po zvláštní jakoby kosmické zvuky) vévodí ostatním nástrojům. Kupodivu však nepůsobí sladkobolně a klišovitě, ale správně tragicky a  přesně zapadají do charakteru hudby. Velmi často tak díky nim v jednotlivých kompozicích probleskují ambientní pasáže a prvky, které ještě zvýrazňují už tak komorní vyznění a tragickou nepřekonatelnou osudovost, podobně jako u rakousko-francouzských ELEND. Hutnou a valivou zvukovou stěnu dokreslují táhlé riffy, na které budete s každým úderem bicích čekat jako na vykoupení. Hudebníci navíc dokáží dosáhnout kýženého účinku a atmosféry pomocí velmi tradičních postupů, aniž by cokoli působilo samoúčelně a světě div se, v mnoha okamžicích budete rozhodně překvapeni (zde se potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása). Výborným nápadem je i angažmá několika hostů, kteří album obohatili o netradiční smyčcové a strunové nástroje – vedle kontrabasu zejména o orientální baglamu a oud. 
 
Pánové vsadili na rozmanitost v jednoduchosti, což vedle nástrojového obsazení a způsobů jejich využití dotvrzuje i hlasový projev vokalisty Kostase. Ten se samozřejmě nespokojuje pouze s chrčením oscilujícím kdesi mezi death metalovým murmurem a blackovým křaplákem, ale dokáže vykouzlit žalostně a naléhavě znějící čistý zpěv či chrámový chorál, kterým podtrhne záhrobní atmosféru.

 Velkým kladem je, že i přes rozvláčnost nepůsobí jendnotlivé kompozice nudně. Naopak. Vedle opakujících se stěžejních motivů nebo riffů jsou skladby v rámci možností velmi utahaného doom metalu dynamické a stále se děje něco, co vás k nim připoutá a nutí pít z kalicha hořkosti. Hudebníci dokonce v některých vypjatých momentech poněkud zrychlí a vybalí na vás krátkou death metalem načichlou „klepačku“. Tu a tam přijde odlehčení v podobě akustické pasáže apod. Třešničkou na pomyslném dortu je  skladba „Envy us“, jejíž základní kostru tvoří přearanžované skladby pánů Chopina a Beethovena. Celé dílo nakonec korunuje epos „Curse the morning light“, který vás na ploše téměř osmnácti minut dokonale uzemní a dokončí tak dílo zkázy.
Zdá se, že se hudebníci poněkud vrátili v čase a napěchovali album atmosférou koncentrovaného smutku, tolik příznačného pro kdysi začínající doom metalový žánr se snahou o maximální působivost motivů spočívající v repetitivnosti a nepříliš složité kostře skladeb. Hudba jako stvořená pro sychravé a potemnělé podzimní dny s vůní tlejícího listí, která vás možná srazí na kolena a opět ve vás probudí bolest, melancholii, a větrém odváté vzpomínky.